Kooperativa NBL

O Maccabi, formátu finále, odchodech a vojácích

29.05.2017 - red
počet přečtení: 1065
vytvořeno 29.05.2017, upraveno 29.05.2017

PLAY-OFF S RONENEM GINZBURGEM Nebýt zpackaného závěru po všech stránkách neuvěřitelného domácího duelu předkola play-off Ligy mistrů, nebál by se nymburský kouč nazvat letošní sezonu dokonalou. Takhle jeho resume znělo „jen“ – výborná.  

„Ten zápas se Sassari budu mít před očima ještě spoustu let. Za jedinou minutu jsme v závěru udělali spoustu chyb, za které bychom nezaplatili s každým soupeřem. Tady k tomu ale bohužel došlo,“ přiznal po skončení finálové série Kooperativa NBL Ronen Ginzburg, když vzpomněl odvetu s italským celkem, v němž jeho tým musel k postupu zvítězit o 23 bodů, v průběhu druhé půle vedl až o 31, aby vyhrál „jen“ o 21 a nepronikl tak mezi posledních 16 celků.

„Pokud bychom vyhráli o těch nutných 23 bodů, dosáhli bychom úžasného výsledku. Na začátku sezony jsme se chtěli především dostat ze základní skupiny, což jsme splnili. Mohli jsme jít ale ještě dál. Hráli jsme basketbal ve vysokém tempu, který byl hrozbou pro všechny naše soupeře,“ zdůrazní izraelský trenér, který si cení dlouho nepoznané celosezonní domácí neporazitelnosti v evropském poháru, kdy u Labe kromě Sassari padly i Monaco, Banvit nebo Aris Soluň. „Fanoušky navíc naše zápasy bavily,“ těšilo kouče.

1874YjE.jpg

Během sezony mu naopak udělalo vrásky na čele nejprve brzké zranění kolena křídelníky Pavla Pumprly, jež reprezentanta vyřadilo do konce ligy a nejspíš mu sebralo i šanci na zářijové mistrovství Evropy. Trenéra nepotěšil ani odchod power forwarda Diamona Simpsona, který se po ukončení dočasné smlouvy v závěru února rozhodl hledat finančně lukrativnější angažmá, jež později našel v euroligovém Maccabi Tel Aviv. 

„Diamon u nás neměl velký kontrakt a rozhodl se odchodem zariskovat, aby získal jinde lepší. Větší peníze pro něj byly hlavní prioritou, ale musím říct, že pro nás to byl skvělý hráč,“ říká k působení amerického skokana Ginzburg, který má v Nymburce smlouvu ještě na rok.

Otázkou nyní je, koho v týmu před další sezonou ze stávajícího kádru uvítá. Klub už oznámil setrvání rozehrávače Eugenea Lawrencea a příchod křídelníka Jaromíra Bohačíka z USK Praha i power forwarda Huntera Mickelsona ze Svitav, a pohyb oběma směry může pokračovat v podobném tempu i dál.

Už na začátku května se upsal přední prvodivizní University of Dayton dvoumetrový křídelník Matěj Svoboda, druhý střelec loňského A-divizního ME U20, v těchto dnech končí kontrakt reprezentačnímu forwardovi Vojtěchu Hrubanovi, který se nejspíš bude pokoušet o své první zahraniční angažmá, a o možné další smlouvě bude teprve vyjednávat majitel 10 titulů Petr Benda, který je pro Ginzburga zcela výjimečnou postavou týmu.

1875ZTc.jpg

„Každý tu říká, že Petr je můj syn,“ usměje se trenér. „Kdyby to záviselo na mně, tak určitě zůstane, protože co on a Jirka Welsch dávají tomuto týmu, není často vidět jen na hřišti, ale i mimo - ve vedení mužstva v šatně, v udržování jeho ducha. Je štěstím pro trenéra mít takového hráče, ale jednou nadejde i jeho čas a v Nymburce nebude. S Petrem jsme za všechny ty roky prohodili možná „deset slov“. Stačí nám oční kontakt, víc není třeba. V Izraeli říkáme, že „staří vojáci nikdy neumírají“ a to se týká i Petra a Jirky,“ použil další ze svých vojenských příměrů Izraelec.

Velký otazník se nejspíš už nyní vznáší i nad lídrem týmu Howardem Sant-Roosem, kolem nějž se točí lasa různých věhlasných klubů. „Má před sebou zářivou budoucnost, řada euroligových týmů už se mě na něj ptala a uvažují o něm. On si zaslouží všechnu slávu, ale svou první velkou šanci dostal tady, když jsme si ho vytáhli z druhé italské ligy,“ připomene Ginzburg.

Oficiální odchod, ten vůbec nejdůležitější, už oznámil prezident a majitel ČEZ Basketball Nymburk Miroslav Jansta, který chce předat klub do správy vhodnému nástupci, a hledat bude i nového prezidenta.  

„Co pan Jansta udělal nezištným způsobem pro basketbal v Nymburce i v celém Česku, jsem za celý život neviděl. Doufám, že se tak či onak bude kolem klubu - a samozřejmě kolem basketbalu – dál pohybovat. Nevím, jak to dál bude vypadat, ale vím, že tenhle klub je důležitou součástí jeho života,“ podotkl Ginzburg.
 


Po odeznění posledních zápasových emocí se také poprvé vyjdářil k tématu letošního formátu finále, jehož velkým příznivcem evidentně nebyl.

„Pro mě to bylo velké zklamání. Přirovnal bych to k maratonskému běhu, kdy se řekne, že se počítá a rozhoduje jen posledních 100 metrů. Proč tedy celou sezonu bojovat o pozice, když na konci nemáme výhodu, kterou jsme si zasloužili?“ použil opět jedno přirovnání lodivod, který hned navázal dalším.

„V izraelské lize, kde se posledních 11 sezon hrálo finále na jeden nebo maximálně dva zápasy (2014 a 2015 stejně jako letos v NBL), má euroligové Maccabi Tel Aviv poslední roky rozpočet kolem dvaceti milionů dolarů (v této sezoně to bylo podle izraelských médií rekordních 28 – pozn.), přičemž většina rozpočtů soupeřů v lize činí jeden nebo dva miliony. A za těch 11 sezon při této obrovské finanční disproporci - mnohem větší, než je v české lize -, nevyhrálo Maccabi titul pětkrát. V Izraeli bych možná pochopil, že se finále hraje v tomto formátu, ale v NBL nikoli. A teď nechci hovořit přednostně o celkových rozpočtech, ale o rozdílu v hráčském kádru mezi námi a Pardubicemi nebo Děčínem, kdy jde o dvojnásobek nebo trojnásobek, ne víc, což říkám při znalosti rozpočtu. Takže jak velká byla naše výhoda?“ ptá se Ginzburg.

Podle něj je další rozdíl v tom, že zatímco Tel Aviv i v případě nedobytí domácího titulu má díky A-licenci stále jistou účast v Eurolize, jeho tým by za situace, kdy by neuhájil ligový trůn, musel o Ligu mistrů bojovat v kvalifikaci. „Letošní formát finále opravdu nebyl dobrý a důkazem toho je, že příští rok se už bude hrát na dvě vítězství.“

Letošní unikátní systém nicméně vnesl do finálové série zřetelně větší napětí, což „druhá strana barikády“ jednoznačně kvitovala. A výsledky o 11 a 14 daly dohromady nejvyrovnanější titulový souboj od roku 2011, kdy Orli propásli za stavu 2-2 velkou šanci urvat klíčový pátý duel v Nymburce.  

1876MGU.jpg

Děčín zejména v prvním finálovém duelu drželo ve hře umné využívání výhodových situací po přebrání clon nymburskými podkošovými hráči. A přestože i Ronen Ginzburg uznal, že Válečníci se v tomhle segmentu hry během sezony výrazně zlepšili, odkry po finále, proč se ani tak spousty přebrání příliš neobával.     

„Docházelo k tomu zejména při přebírání clon s děčínským pivotem Pavlem Houškou, který je dobrý střelec zvenku. My neměli velké obavy z toho, když pak soupeř poslal míč dolů, aby hrál velký hráč na našeho malého, protože - jak bylo vidět i ve druhém utkání -, Děčín z toho nedokázal získat mnoho bodů. Dostávali se sice do dobrých situací, ale ty neproměnili. My jsme věděli o určitých limitech některých dlouhých hráčů soupeře, a proto jsme tento risk chtěli podstoupit. Víc jsme se naopak obávali vzniklých „mismatchů“ na perimetru, kde operuje rozehrávač Vyoral, který se v těchto herních situacích hodně zlepšil. Hlavně ve druhé půlce druhého utkání jsme ale velmi dobře bránili a tenhle způsob obrany nám fungoval. Z druhé strany musím říct, že i Děčín nás pořád přebíral a riskoval naše střely z perimetru, které jsme v první půlce druhého utkání moc neproměňovali,“ rozkrýval strategické karty kouč.

Toho potěšili i guardi, kteří se ve druhém utkání po přebrání dlouhých Válečníků pod košem mnohem lépe dostávali mezi hráče a míč, a na děčínské pivoty tak bylo složité přihrát. „První věc ale byla, aby Děčín neměl útočné doskoky. V prvním utkání jich měl 6 a ve druhém 11, což znamenalo, že jsme se museli na doskoku hodně přetlačovat s jejich podkošovými hráči.“

Kdo ví, ale v možná nijak vzdálené budoucnosti se stanou Ginzburgovými nástupci na nymburské lavičce jeho někdejší svěřenci. Už teď jsou mu v patách Pavel Beneš, letos kouč čtvrtého Nymburka v kategorii U19, a Ladislav Sokolovský, lodivod nymburských šampionů země v U17. A „v záloze“ je trenér poděbradské U11 Petr Benda, byť ten se nikam za horizont kategorie žáků zatím nechce pouštět.   

„Zaprvé musím říct, že jsem je od trenérství odrazoval,“ usměje se Ginzburg. „Pokud ale trenéry chtějí být, jejich zkušenosti a to, co dokázali, jim pomůže a bude to dobré pro český basketbal. U národního týmu jsem vždy kladl důraz na to, aby u ní působili i bývalí reprezentanti, jako Radek Nečas a teď nově i Luboš Bartoň jako asistent. Vím, že i Luboš chce být trenérem a „chce tu chybu udělat“, ale rozhodl se tak a pro zdejší basketbal je to důležité, protože tolik hráčů s takovou zkušeností tu zase není. Já jim přeju, aby u basketbalu zůstali, ať už jako trenéři, nebo i v jiných rolích.“