Kooperativa NBL

Tlumočník z NBL, který ve 12 utekl před válkou

10.01.2018 - red
počet přečtení: 560
vytvořeno 10.01.2018, upraveno 10.01.2018

S NOVÝM ČECHEM ZURABEM KERESELIDZEM Jako malý školák zažil na vlastní kůži novodobou verzi československého osmašedesátého. V jiných kulisách a novými jmény zemí, ale to hlavní – vpád východního agresora do malého státu – se nezměnilo. Když na venkovních hřištích hrál basketbalové zápasy, nad hlavami kluků burácely ruské bojové letouny, rovnající se zemí domy vzdálené jen desítky kilometrů. V roce 2008 znovu vyostřený konflikt kvůli autonomii Jižní Osetie a Abcházie, jenž eskaloval až v dočasnou rusko-gruzínskou válku, způsobil v zemi velikosti Česka velký chaos. A mladý „combo guard“, který už tehdy žil v rodné Gruzii jen s bratrem, byl brzy nato „povolán k přestupu“ do metropole jižní Moravy. Budoucímu mládežnickému reprezentantovi Gruzie v U16 a U18 tak začal ve 12 letech nový život. Ten ho za dalších sedm let zavál až do NBL, kde se mu nedávno naskytla až nebývalá šance, kterou naplno využil. V prosinci, kdy při marodce zůstal mmcité+ už prakticky jako jediný rozehrávač, zahájil šňůru čtyř bodově dvojciferných zápasů a rázem se z něj stal šestý střelec týmu. Od léta český občan a nyní už i tlumočník a překladatel Zurab Kereselidze vám teď bude vyprávět o svém mnohdy složitém osudu vlastními slovy…

Zurabe, jak se může někdo dostat z rodné Rustavi 3000 kilometrů až do Brna a trvale tam zakotvit?
Můj otec tu pobýval už od roku 2000. Tehdy v Gruzii panoval obrovský chaos, ale, po pravdě, nikdy jsem se táty nezeptal na důvod, proč si vybral právě Česko. Vím jen, že odsud někoho znal, protože v Gruzii byl ředitelem ocelárny a s někým odsud spolupracoval. V Česku si pak založil vlastní firmu. Já s bratrem jsme se za ním dostali až v roce 2009. Tři roky před námi se za otcem přestěhovala i maminka. Hlavním důvodem byla „menší“ válka s Ruskem, kdy v Gruzii začalo být nebezpečno. Naši se tak rozhodli přestěhovat i nás.

Tři roky jste zůstali v Gruzii sami s bratrem. Kdo se o vás staral, když vám bylo devět?
Starali se o nás teta a dědeček s babičkou. Bylo to zajímavé, ale já už od svých tří čtyř let moc rád trávil čas právě s dědou a babičkou, takže to pro mě nebylo zase tak těžké.

2215YWE.jpg

Jak často jste se vídali s rodiči?
Pamatuju si hlavně období, kdy odešla do Česka i maminka. Vídali jsme se zhruba dvakrát za rok – na Vánoce a v létě.

Za jaké situace jste pak opouštěl ve svých 12 letech rodnou zemi vy?
Já byl rád za to, že jsme vyrůstali v době, kdy jsme neseděli doma. Pořád jsme byli venku, hráli jsme fotbal, basket a všechny sporty, co se daly. Pokud jde o válku, vzpomínám si, že jsme třeba venku hráli basket a nad náma létaly ruské stíhačky. To je asi to nejhorší, co si pamatuju.

Mohly nastat situace, kdy by vám šlo při setrvání v zemi i o život?
Přímo takhle až ne. My jsme bydleli skoro u hlavního města Tbilisi, kde tak velký problém nebyl. Pro nás jako malé ale znamenalo strašný šok, když nad námi přeletěla stíhačka a bombardovala domy dvacet kilometrů od nás. Zaprvé ty exploze byly slyšet a pak jsme to viděli i ve zprávách. Všichni se potom báli. Nikdy nevíte, který dům budou bombardovat příště.

2217NTQ.jpeg

Kolik Gruzínců opustilo zemi ve stejné době a ze stejných důvodů jako vy? Znáte i další krajany, co se přesunuli do Česka?
V Česku nikoho takového neznám, ale celkově uteklo ze země hodně lidí. Nejen kvůli tomu konfliktu, ale i kvůli následné ekonomické situaci. Znám i lidi, co utekli až do Ameriky. Troufl bych si říct, že šlo o zhuba pětinu všech Gruzínců. Od rodičů vím, že v zahraničí teď žije přes milion krajanů.

Jaká je v domovině situace dnes?
Je to lepší, ale vrátit se tam není právě jednoduché, protože já se od dvanácti let učím v češtině, brácha taky a muset se vrátit by pro nás bylo horší.

Nezapomínáte trochu rodnou řeč?
Pořád mluvím líp než česky, protože doma ji používáme stále a dál mám kamarády i v Gruzii. A strašně moc používám i angličtinu, řekl bych, že na stejné úrovni jako češtinu.

2218ZGY.jpg

Co vám teď z domova nejvíc chybí?
Samozřejmě příbuzní, kterých tam mám pořád strašně moc. Taky kamarádi a přátelé, které jsem tam nechal, a pak i naše jídlo. A možná trochu i počasí, protože v Gruzii (jejíž západní hranice je omývána Černým mořem) je mnohem tepleji.

Hned ve svých 12 letech jste zamířil do Brna? A jak těžké pro vás jako kluka byly začátky?
Ano, od začátku jsem žil v Brně. Asi nejhorší byl pro mě první rok. Přijeli jsme v polovině srpna, hned jsem nastoupil do školy a první rok jsem s nikým nemohl moc komunikovat, i když jsem se uměl dorozumět anglicky, protože naši nás nutili se učit už od šesti. Tak jsem seděl jen v lavici, poslouchal a ani nerozuměl, co se říká. Po roce jsem už ale rozuměl líp a nějak se domluvil i s dalšími dětmi. 

Jak vás ve třídě přijali?
Myslím, že úplně v pohodě. Nepamatuju si na nějaké problémy. Jak je teď problém s uprchlíky, tak já jsem tehdy žádnou nenávist, ani nic podobného nezažil.

2219MjI.jpg

Vy máte úplně jiný typ písma, jak jste pronikal do tajů složitého českého jazyka?
Hlavní problém nastal až po nástupu na gymnázium, kdy jsem potřeboval víc gramatiky, abych pak mohl odmaturovat. Na konci základní školy už se gramatika neprobírala a já se ji musel doučit až později. No a písmo bylo úplně jiné. Vůbec jsem neznal psací formu češtiny, a když tak někdo psal na tabuli, nevěděl jsem, co tam je. Jinak to ale bylo v pohodě.

Mometnálně je to pro vás už v Česku snazší, než by to bylo doma v Gruzii?
Momentálně tu studuju na ekonomicé fakultě a upřímně si neumím představit, že bych teď odjel do Gruzie, nastoupil tam na vysokou a studoval v gruzínštině. Celkově je u nás nejtěžší ekonomická situace. Nezaměstnanost je stále docela vysoká a v Tbilisi, kde jsem strávil většinu života, je velký problém jeho přelidnění. Soustředil se sem život celé země a je tam už fakt moc lidí, teď něco přes milion a půl. To znamená i strašnou spoustu aut a někdy se tam až nedá dýchat, což mi asi nejvíc vadí.

Umíte si představit, že byste v Česku zůstal natrvalo?
Jo, to umím.

Mimochodem – máte povědomí o nejvyšší gruzínské soutěži mužů?
Sleduju ji, i některé zápasy, když mám čas. Těžko se to porovnává, v každé zemi se hraje trochu jinak. U nás to je víc individuální, kvůli mnohem většímu počtu cizinců, hlavně Američanů, než hraje tady v NBL.   

2221NWF.jpg

Kdy jste si s basketem začal vážněji?
V sedmi a půl letech. V přípravce mě vedl Otari Khmeldve, což je u nás jeden z nejlepších trenérů, který vedl i mého otce, a byl to taky důvod, proč jsem s basketem začal já. Ani po příchodu do Brna nebyl problém v basketu pokračovat. Snad hned druhý den po příjezdu jsem byl poprvé na tréninku v JBC.

Zvenku viděno – basketbal musí teď být u vás díky vítězi NBA Zazovi Pačuliovi hodně populární, že?
Basket má u nás tradici. Jako jsou v Česku hlavní sporty fotbal a hokej, u nás se o čelo perou basket a ragby, které je teď hrozně populární.

Vlastně kvůli popularitě Zazy Pačulii se změnil systém hlasování pro základní pětky All-Star Game NBA. V roce 2016 do ní málem pronikl a loni by se v ní býval i objevil, ovšem nakonec mu v tom zabránilo nové pravidlo, které fanouškům dává jen poměrnou sílu, vedle hlasů hráčů a vybraných médií. Vypadalo to, že jeho volbu měli jako povinnou všichni Gruzínci. Dostával i váš hlas?
Jo, jednou jsem taky hlasoval. A opravdu to tak bylo, že pro něj hlasovali prakticky všichni. V Gruzii je hrozně populární. Nás není moc, vlastně kolem čtyř milionů, a on je známý po celé zemi. Ani to hlasování nemuselo být nijak řízené.
 


Vy jste v minulé sezoně v brněnském týmu za kouče Helbicha do NBL teprve nakukoval, teď se vaše minuty pod trenérem Jakarou až dramaticky rozrostly. Co se změnilo?
Minulý rok jsem šancí moc nedostával, tu sezonu nepovažuju za úspěšnou. V týmu jsem byl nejmladší a minuty pro mě nebyly. V letošní sezoně se s příchodem trenéra Jakary změnilo naprosto všechno. Jeho styl je založený úplně jinak, hrajeme jiný basketbal. Tu větší šanci jsem ale dostal hlavně kvůli tomu, že jsme měli na marodce hlavního rozehrávače Briana Sullivana. Navíc nám na perimetru chyběli i další hráči, a i proto jsem dostával tolik minut.

Po delším čase jste na přelomu roku dvakrát vyhráli, jakou ještě dáváte šanci skupině A1?
Při výhrách v Jindřichově Hradci a s Ostravou jsme hráli fakt skvělý basket a i od fanoušků jsme slyšeli, že jsme dali do hry ohromnou energii. A dál uvidíme. Už tolik neztrácíme na místa nad námi a možné je všechno. Když se nám vrátí Honzové Tomanec a Kozina, můžeme hrát dobře.

Vy jste od léta českým občanem a ve 14. kole už jste zaujal pozici nejlepšího českého hráče do 22 let. Uvnitř vašeho týmu to prý vzbudilo náležité pozdvižení?
Jo, bylo to překvapení a hodně kluků si z toho dělalo srandu. (usmívá se)

Bylo to pro vás papírově složité občanství získat?
Ani bych neřekl. Jsem tu už sedm let a šlo tedy jen o doložení všech dokladů. U mě i bráchy to tak bylo bez problémů, díky maturitě z češtiny jsem ani nemusel skládat zkoušku z češtiny. Jen jsme na to udělení čekali trochu delší dobu.

2216Yzg.jpg

A ještě jedna zajímavost se k vám váže – čerstvě jste prý i oficiálním soudním překladatelem z gruzínštiny do češtiny. Kdo se na vás teď může obrátit?
Ještě to musí potvrdit gruzínská strana a pak to bude skutečně oficiální. Pak se na mě může obrátit policie, kdokoli s nějakým překladem včetně dokumentů a podobně. Už v létě jsem ale pomáhal při měsíci autorského čtení, kdy každý den navštívil Brno jiný gruzínský spisovatel, a já ty večery s následnými diskusemi tlumočil a moderoval. Na takové akci to byla moje premiéra a dopadlo to dobře. Knížky čtu pořád i v rodném jazyce, takže s překládáním nemám problém.