Kooperativa NBL

To občas takhle na starší lidi přijde

04.12.2017 - red
počet přečtení: 341
vytvořeno 04.12.2017, upraveno 04.12.2017

S JIŘÍM WELSCHEM O LOUČENÍ NÁVRATU A PROROCTVÍ JAKUBA K. Trvalo to rok a půl, než v lize opět takhle explodoval. Jiří Welsch se po čtyřech, dvou a nule bodů už ve svém čtvrtém duelu po návratu do pardubického dresu vyšponoval k 17bodovému nástřelu. Takovou porci doručil naposledy 10. května 2016, shodou okolností do obruče Pardubic. Teď to ale bylo proti Brnu ozdobeno i členstvím v základní pětce, která bude v letošní sezoně pro druhého Čecha v NBA spíš sváteční záležitostí. Sedmatřicetiletý veterán má za sebou vůbec týden plný zážitků a událostí – kromě 17bodové erupce se také ve společnosti svých potomků slavnostně rozloučil s reprezentací, kvůli čemuž jeho otec musel po dekádách vynechat vedení pátečního tréninku v rodných Holicích. O tom všem bude řeč v následujícím interview plném emocí i vzpomínek. A dojde i na jedno nenaplněné proroctví Jordanova evropského skauta Jakuba Kudláčka.  

Jiří, jaké bylo po téměř 20 letech sledovat zápas dospělé reprezentace jako divák, když jste předminulý pátek seděl na VIP místě v pardubické aréně během duelu národního týmu?
Zvláštní. Hodně zvláštní. Na druhou stranu tam ale byl i pocit správnosti, že to tak už má být. Během zápasu samotného panoval trochu blázinec, spíš jsem si tak tyhle věci říkal cestou na něj. Byl jsem u rodičů, odkud jsme vyjížděli celá rodina autem, a když jsme se bavili s „Vendy“ (partnerkou Vendulou Adlerovou), říkal jsem jí, že je zvláštní jet na zápas národního týmu, ve kterém nebudu hrát.

Naplnil celý večer včetně kvalifikační výhry nad Islandem vaše očekávání?
Určitě. Bylo to moc příjemné a já jsem za ty chvíle rád. Nebylo to tak emotivní jako poslední zápas na letošním mistrovství Evropy, kde jsem to prožíval mnohem víc. Bylo to ale moc pěkné a upřímně děkuju všem, kdo se na organizaci podíleli.

2118ZGY.jpg

Chtěla dvouletá dcerka Julie vedět, co se to při vaší ceremonii všechno děje?
Já ji na to předem připravoval, že se mnou půjde, protože taťka musí pracovat, a že dostane nějaké ceny a bude potřeba, aby mu s nimi pomohla. Tak odsouhlasila, že se mnou půjde. Jak to pak ale prožívala sama, to nevím. Každopádně když dostala na starosti podepsaný balon, zodpovědně ho držela a pak i odnesla.

Asi nebylo od věci, že se tahle ceremonie odehrála na prakticky domácí pardubické půdě.
To jsem bral jako přidanou hodnotu a bylo to fajn. Pokud by se nehrálo v Pardubicích, nevím, jestli by se nečekalo na jinou příležitost, ale přidalo tomu i to, že mohla přijít celá moje rodina a mí nejbližší. Táta po asi třiceti letch zrušil páteční trénink, nebo se ho v Holicích minimálně nezúčastnil. To je jako kdyby silně věřící nešel v neděli do kostela. (usmívá se) I toho jsem si vážil, protože to od něj bylo velmi silné gesto.

Jste hodně rád, že vás dcerka ještě může vidět i na hřišti, a stále v nejvyšší soutěži?
Julinka už to zažila a uvědomuje si to, ale teď je tady i druhý (dvouměsíční) potomek Jáchym a ten doufám, že ještě taky něco zažije. Uvidíme, jestli to bude vnímat třeba ma konci letošní sezony. Každopádně jsem za tohle rád a po pravdě je to jeden z motivačních faktorů toho, proč pořád ještě hraju.

Jak jste ocenil v premiéře světové kvalifikace 89 bodů v útoku bez dua Satoranský – Veselý? Bylo to až nad očekávání?
Tohle mě nepřekvapilo. Island je dvojnásobný účastník EuroBasketu a taky měl, myslím, o něco oslabenou sestavu, ale důležité je především to, že ti kluci, co máme my, jsou dobří hráči a hlavně toho mají ještě dost před sebou. Jakub Šiřina je výborný rozehrávač, který měl, nebo ještě má tu „smůlu“, že na jeho pozici hraje borec z NBA (lehký úsměv) a na dosavadní akce tak Jakub jezdíval v roli náhradníka. To ale neznamená, že v takovýchhle zápasech není schopný řídit národní tým.   

2119YjY.jpg

Už to můžete v klidu vyhodnotit – jako ten úplně nej zážitek z reprezentačního působení byste vyzdvihl řádění při české premiéře na EuroBasketu 1999 v 19 letech se stejně starým Lubošem Bartoněm, včetně senzačních triumfů nad Řeckem a Sabonisovou Litvou, anebo dva roky starou jízdu s historickým sedmým místem opět na evropském šampionátu?
Těžký výběr. Asi bych ale hlasoval pro rok 2015, kde šlo o týmový úspěch. Na Evropě 1999 to byly nějaká individuální zviditelnění, samozřejmě jsme tam vyhráli i dva zápasy, ale pak už to týmově moc světové nebylo. To, že se tam Lubošovi víc a mně o něco míň podařilo lehce zazářit, to už byl spíš osobní úspěch. Před dvěma lety to dopadlo euforicky celkově. Jak celá skupina těch lidí a tým, tak to, jak se vše prožívalo, to pro mě znamenalo mnohem silnější zážitek.

Po 19 letech jste se nedávno vrátil do pardubického dresu, v němž jste kdysi jako teenager zahajoval své ligové působení. Byl jste si ale třeba tři čtyři roky nazpátek jistý, že jej ještě někdy obléknete?
V žádném případě. Jistý jsem si nebyl ani před čtyřmi měsíci, natož před čtyřmi lety. Vzpomínám, jak jsem se v roce 2012 spoluhráče z reprezentace Jakuba Kudláčka, který mi to před pár dny znovu připomněl, zeptal: „Kubo, kolik mi ještě dáváš?“ A on říká: „Tak dva tři roky“. Já na něj prý vyvalil oči a řekl jsem: „Tolik?!“ A píše se rok skoro 2018 a pořád tu skotačím. Opakuju tedy, že v téhle fázi kariéry se o žádné jistotě nedá mluvit. Vlastně ještě v září jsem si nemyslel, že to s Pardubicemi dopadne. Měl jsem jen tušení…

Vracíte se s vědomím, že je to comeback do konce téhle sezony, anebo i s nějakým přesahem?
Vracím se s tím, že uvidíme. (směje se) Domluva je do konce sezony. Když to bude fungovat pro klub, pro tým i pro mě, není důvod nepokračovat. Zatím to ale vidím do konce sezony a pak se bude vyhodnocovat znovu.
 


Přišel jste v pohodě srovnaný s tím, že budete dělat zálohu o 15 let mladšímu rozehrávači Půlpánovi?
(smích) To byla jedna z prvních věcí, které jsem Viktorovi po příchodu řekl. Vzal jsem si ho stranou a pověděl mu: „Tohle je tvůj tým, ty seš první rozehrávač a ty musíš tu zodpovědnost vzít ma sebe. A já jsem tu od toho, abych ti kryl záda.“ Tak to cítím a tak by to hlavně měl cítit on. Já jsem s tím naprosto v pohodě.    

Proti Islandu jste zažil jeho první reprezentační minutu mezi dospělými. Jde navíc i o spolurodáka z Holic, odkud pocházíte i vy. Jak na tom podle vás je aktuálně a co mu ještě chybí do té evropštější kvality?
Co se basketbalových věcí týká, je na tom dost dobře. Atleticky je připravený na to hrát velký basketbal, je na tom velice dobře technicky a i herní myšlení má velmi dobré. A to, v čem bude potřebovat se zlepšit, je charakterový a osobnostní rozvoj. Rozehrávač prostě musí být osobnost, je to člověk, který se nesmí bát otevřít pusu, zorganizovat ostatní, nebo říct „Ty běž pryč, ty se postav tam“, a když je potřeba, tak i někomu vynadat. Já ho znám v podstatě celý jeho život, takže vím, že to není jeho přirozenost a že je to spíš tišší kluk, ale v tomhle ohledu bude muset jít proti svému nastavení a dál tuhle stránku rozvíjet. Pokud chce někdo vést tým z pozice středního rozehrávače, nemůže to být tichá voda. Ne že by na dalších věcech nemusel dál pracovat, ale jak jsem řekl, všechno ostatní má jinak velmi dobré.   

Budete s ním pracovat i v tomhle ohledu, aby „porazil svou přirozenost“?
(usměje se) Od toho tu nejsem, to je práce trenérů. Máme tu na pozici kouče bývalého zkušeného rozehrávače (Levella Sanderse), který už s Viktorem nějakou dobu na všem pracuje. Jistě, pokud něco uvidím a budu cítit, že to s ním chci sdílet, tak nemám problém to říct. A asi je to i součást toho, proč jsem do týmu přišel.

2120MGZ.jpg

Jakou motivační složkou vašeho návratu bylo naplnění dlouholetého pardubického snu o prvním českém ligovém finále? V týmu nyní vlastně bez amerických rozehrávačů, což je po řadě posledních let pardubická novinka…
Myslím, že liga je otevřená. To nastavení je stejné jako v minulých letech. Nymburk je největší favorit a seřazení týmů za ním po dlouhodobé části je dost otevřené. Pardubice mají dlouhodobě sen, na kterém pracují, a já bych rád přiložil ruku k dílu a pomohl k jeho naplnění, ale do té doby zbývá ještě několik kroků. Osobně to teď nevidím jako otázku života a smrti a není to ta největší motivace, s kterou jsem do klubu přišel.  

Po třech rozjezdových zápasech jste se do toho poprvé pořádně opřel doma proti Brnu v 10. kole, kdy jste jako člen základu vychrlil 17 bodů. Bylo vaše členství v zahajovací pětici dané tréninkovou absencí kolegy Půlpána kvůli reprezentačním povinnostem a šlo jen o výjimku?
To nevím a nemůžu to komentovat. To by musel říct trenér. Já jen od Ella Sanderse dostal informaci, že půjdu do základu. Podrobnější důvody ale neznám.

Dá se říct, že jste „chytil šanci za pačesy“ a za základ se odvděčil ohromnou produkcí. Co vás tak rozohnilo?
Nevím, asi nějaké rozpomenutí na staré časy. To občas takhle na starší lidi přijde, že si vzpomenou na to, jaké to bylo, když byli mladí. (smích) Prostě jsme hráli rychle dopředu, hra měla spád, byla kvalitní a já se cítil dobře, což se projevilo i na osobním výkonu. A jestli mi zápas šel naproti? Možná jo. Spíš bych ale řekl, že jsme si šli naproti navzájem. (usmívá se) A po zápase ani nepřišla na moji adresu žádná vtipná hláška. To už si teď snad nikdo nedovolí, kromě „Satyho“ (Tomáše Satoranského), „Vendy“ a dalšího zástupu lidí. (směje se)

Motivoval vás tenhle výkon s členstvím v základu k tomu, abyste bojoval o zahajovací pětici i pro příště?
Myslím, že už jsem v pokročilém věku na to, abych tyhle věci řešil. Takže je řešit nebudu. Trenér mě prostě jednou vyslal do základu a já se snažil tu roli naplnit. Jestli to přiště bude stejně, nebo jinak, o tom nebudu přemýšlet….